V úterý 22. listopadu byli v Mladé Boleslavi slavnostně oceněni dobrovolníci v sociální a zdravotnické oblasti. Tento symbolický akt se tradičně koná u příležitosti Mezinárodního dne dobrovolníků, který připadá na 5. prosince. Oceněni byli jednak dobrovolnici města Mladá Boleslav, jednak dobrovolníci Klaudiánovy nemocnice, jejíž součástí je i oddělení následné péče (dříve „LDN“) v Mnichově Hradišti. Jednou z oceněných dobrovolnic, která se věnuje canisterapii a se svým psem pravidelně dochází i k pacientům do Mnichova Hradiště, je Markéta Poušková z Mladé Boleslavi.
Co to vlastně znamená „dělat dobrovolníka v nemocnici“?
Když máme volný čas, zavoláme koordinátorce a ona náš pošle, kam je potřeba. Pravidelně jezdím i do Hradiště. Jezdím zkrátka tam, kde je mě a mého psa potřeba.
Jak dlouho se dobrovolnické činnosti věnujete?
Dobrovolničím od září 2021. Chtěla jsem začít už dříve, ale nebylo to možné, protože v době covidu se nekonalo žádné školení dobrovolníků, které je vstupní podmínkou pro zahájení této činnosti. Nejbližší školení po covidu bylo právě v září 2021, tak jsem ho absolvovala a od té doby jsem dobrovolnicí.
Co vás k dobrovolnictví motivovalo a proč to byla zrovna práce se psem?
V roce 2016 zjistili mé mamince rakovinu a trávila čas v různých nemocnicích. Její životní náplní byla jakákoliv zvířata. Milovala zejména psy. A když za ní přišli do nemocnice právě canisterapeuti, psychicky ji povzbudili, najednou byla úplně jiná. A mě to naplňovalo. Když vám pes léčí rodinného příslušníka, cítíte se také najednou úplně jinak. Když už to s maminkou nebylo úplně nejlepší, tak jsem si v roce 2018 pořídila Sallynku s tím, že až tu maminka nebude, chci naplňovat touto energií druhé lidi. Tímto způsobem jsem se tedy dostala k dobrovolnictví a k canisterapii.
Jakého máte psa?
Fenku rady Kavalír King Charles španěl. „Papírově“ se jmenuje Amanda Bohemia Cavalier a říkáme jí Sally. Jsou jí čtyři a půl roku. Momentálně má ale jiné povinnosti než canisterapii, protože před několika dny se jí narodila štěňátka. K canisterapii se vrátí začátkem února.
Naplnilo dobrovolnictví vaše očekávání?
Určitě. Dokonce bych řekla, že moje očekávání překonalo. Dokud jsem si tu činnost nevyzkoušela, nevěděla jsem, co obnáší. Když vidím pacienty, kteří mají radost, že tam jsme, že s nimi během jejich hospitalizace alespoň chviličku trávíme, naplňuje mě to, nabíjí energií, protože je úžasné, když vidíte, co váš pes s pacientem dokáže. Rozmluví ho, rozhýbe ho… Když totiž lidé vidí pejska, přirozeně se ho snaží pohladit, aniž by si to uvědomovali. A najednou tak pohnou s rukama, se kterými třeba již běžně nehýbali. Mám krásné pocity z toho, že pacient udělal něco „navíc“.
Utkvěli vám nějací pacienti v paměti?
Například pán, který už půl roku nemluvil. Jen kýval hlavou na dotazy. Když jsme přišli do pokoje, seděla u něj dcera. Zeptali jsme se, jestli k tatínkovi můžeme. Tatínek byl hrozně rád a najednou začal na Sallynku mluvit. Kdysi se zabýval lovectvím a když teď viděl pejska, myšlenky se mu hned vrátily zpátky. Najednou začal vyprávět příběhy ze svého dětství, o lovečtině a celkově ze svého života. A Sallynka seděla na posteli a poslouchala. Dcera se rozbrečela radostí, protože tatínek půl roku nepromluvil – a pak najednou do pokoje přijde pes a on začne mluvit, a dokonce souvisle ve větách! Všechny nás to dojalo. Druhý den jsem měla telefonát od své koordinátorky, jestli bychom mohli přijít zas. Protože když jsme odešli, pán zase mluvit přestal. Pro mě byl úžasný pocit, že jsme něco dokázali – pacient chce se psem mluvit. Také jsem měla pacientku, která vůbec nekomunikovala, a když jsem k ní vzala Sallynku, paní začala mrkat. Někdo řekne – mrkání, úplně obyčejná věc, ale u pacienta, který se nepohybuje a který nekomunikuje, je to úžasné! Hned je lepší komunikace i mezi ním a zdravotním personálem.
Jaké máte pocity z ocenění?
Krásné. Když vás někdo navrhne na ocenění, asi musí mít důvod. A já si přitom ani neuvědomuju, že by ta práce byla nějak výjimečná, dělám ji prostě pro radost. Jsem ráda, že mě někdo ocenil, ale není to mou náplní. Když nebudu oceněná, svět se nezboří. Co mi to přináší samotné dobrovolnictví, je mnohem důležitější než nějaké ocenění.
Když by někdo zvažoval stát se dobrovolníkem, co byste mu řekla?
Řekla bych mu, ať si to jde jednou zkusit, ať vidí ty šťastné obličeje a tváře, když přijde a zpestří pacientovi čas. Říkám „pacientovi“, ale on to nemusí být jen pacient, ale i třeba zdravotnický personál. Když přijdete a vidíte ty usměvavé tváře na druhé straně, nabíjí vás to. A kdo to nevyzkouší, ten to nepozná. Ať si jde někdo jednou nebo dvakrát zkusit, ať pocítí, co to obnáší. A pak nechť se stane dobrovolníkem.
Petr Novák
Foto: Klaudiánova nemocnice
Foto: Klaudiánova nemocnice
Foto: Klaudiánova nemocnice
