GESTO ATLASOVO
Raně nahá
světlem ještě
neoděná
v konturách
stínů
skrývá svůj
pel
již tolikrát
setřený
za noci vášně
srpkem měsíce…
Toho
věčného šmíráka
a
rozsévače šerosvitu…
Za dlouhých
bezesných nocí
za úplňku
kdy
být sama se sebou
je k nevydržení…
Pak konečně
neodolá
otevře okno
stoupá si
na parapet
krok na římsu
ruce zdvižené
jak by podepírala
nebeskou klenbu…