KDYŽ JSEM OBČAS NA FACKU

život je chytrá Horákyně
dost drahá lóže v prázdném kině
kde na film zírám já a ticho
sotva děj začne hledám východ

však něco mě nutí život vnímat
byť přebal ten radí „Neotvírat!“
popcornu cpu se plných hrstí
šelmu tu hladím proti srsti

každý však z nás je
vlastní pánem
tou plnou studní pod rumpálem
pramenitou pitnou řečí
prostým slovem které léčí
i sobě sami věrným sluhou
spásným deštěm 
a po něm duhou

GESTO ATLASOVO

Raně nahá
světlem ještě
neoděná
v konturách
stínů
skrývá svůj
pel
již tolikrát
setřený
za noci vášně
srpkem měsíce…

Toho
věčného šmíráka
a
rozsévače šerosvitu…

Za dlouhých
bezesných nocí
za úplňku
kdy
být sama se sebou
je k nevydržení…

Pak konečně
neodolá
otevře okno
stoupá si
na parapet
krok na římsu
ruce zdvižené
jak by podepírala
nebeskou klenbu…

NAD ŠÁLKEM KAKAA

Sedíme společně nad šálkem kakaa
láska je prožita, dříve, než začala
za okny prší a štěstí to nebude
vidím Tě naproti jenom v mých přeludech

V koutku ti ulpělo do hněda z kakaa
chtěl jsem ho setřít, však ruka se propadla
v prázdnotu za stolem, kde židle se dívá
jak z šálku plného, vůbec neubývá