až tě bude, lásko moje
jednou taky, všechno bolet
až ti křídla, unavená
nedopřejí dlouhý dolet

až všechno, co jsi chtěla tak
už není víc, než pouhý brak
pak tvoje vášeň ke splínu
se topí v lahvi Tramínu

zapíjíš čas, jenž v přesile
tě svlékl z noční košile
a ústy, vlhkými od vína 
mi verše Paula Verlaina
šeptáš do ucha…

po nich má duše hladoví
stejně jak Baudelaire
dnes už vím
že srdce mé je Marina
jak plná láhev od vína

GALERIE

mám svoji vlastní galerii
Louvre by mohl závidět
ty skici ve mě stále žijí
jsou jako žáčci ve třídě
na jednom místě neposedí
stále se hlásí o slovo
každý z nich chce být na popředí
svěsím je, bude hotovo

zas mohu chodit prázdným sálem
dívat se v klidu do ticha
být spokojený jenom s málem
vylil jsem víno z kalicha
však něco ve mně stále hlodá
žízeň se nedá uhasit
to prázdné plátno spát mi nedá
je ve mně jako parazit

CO JSEM STIHL

skrývaný stínem Rubikonu
na nose svém měl klauna nos
ve stínu žil jsem, bez pardonu
když do bot teklo, chodil bos
 
v přívalech slov, jsem našel smysl
ve smyslu, nedožitých jar
by s jarem nepodlehl splínu
a v klínu klínem hodoval
 
život je nekonečná šance
jak z chyb se učit, aniž bych
uštval se v roli ztroskotance

prostě jsem stihnul
co jsem stihl
můj život i tak byl plný knih