Hledáte čtení na léto? Pak by vás mohl zaujmout nový román Erika, jehož autorkou je Hana Uhríková, vystupující ovšem pod svým dívčím jménem Nohýnková, které je vzpomínkou na její rodné Mnichovo Hradiště. V současné době žije na Novopacku, pracuje jako administrativní pracovnice, referentka městského kulturního střediska, je také fotografkou na volné noze a členkou Fotoklubu MKS Nová Paka. Pokračuje ve stopách svého tatínka Jana Nohýnka, který v důchodu napsal dvě knihy, a rozšířila jejich společnou literární stopu o třetí knihu, v tomto případě ženský román. Rozhovor s ní vedl redaktor knihy Petr Novák.
Co tě přivedlo k napsání románu?
Nebyl tam žádný jasný impuls ani ambice. Když se nad tím více zamyslím, příčinou je asi můj naturel. Mám dar velké fantazie, který když se dobře uchopí, hlava mi neustále chrlí nápady, což mě ohromně baví. Život je pak pestrý, i když se třeba zvenčí zdá nudný nebo smutný. Již jsem si vyslechla nespočet vět typu „ty máš ale nápady, jak ses k tomu dobrala, ty máš ale historky“, tak jsem jeden malý střípek z hlavy dala na papír. Jsem člověk, který miluje lidi, a jsem ráda mezi nimi, ale pak si potřebuji odpočinout a sednout si. Asi byl zrovna při ruce notebook – a tak to nejspíš začalo. Ale samozřejmě musí být nějaký základ, na kterém se dá stavět. Miluji český jazyk a srdce mi otevřela má paní učitelka češtiny na základní škole v Mnichově Hradišti Vendula Hronová. Žena, která svou práci dělala nadstandardně a uměla nadchnout, až se z češtiny stal předmět, kterému jsem se ve škole nejvíce věnovala – a ráda. Nemám žádnou speciální průpravu, jen lásku k našemu rodnému jazyku, a tu mi v počátcích paní Hronová „předložila“ k zamilování se. Patří jí velký dík. Nemám tedy v psaní ani v žádném oboru ambice, ale vždy musí být dobrý osobní pocit s pevnými základy. Ten se pak snažím vysílat dál a pozitivně jím nakazit druhé. Ještě jeden příklad – je fajn říct si, že tě baví zpívat, ale když neintonuješ, zkrátka nedá se to poslouchat, není dobré s tím vycházet na světlo světa, protože existují lidé, kteří mají hudební sluch, a takové rozhodně pozitivně nenakazíš. Naopak, je to pro ně trest. U psaní se špatný talent na rozdíl od zpěvu nepozná hned, takže pokud si někdo přečte můj román a nebude se mu líbit, omluvím se mu za ztrátu času a pokusím se najít něco, z čeho by měl jinou přidanou hodnotu. Třeba dotyčnému dám návody na výrobu origami a ze stránek knihy si může skládat. (smích)
Jak dlouho jsi Eriku psala?
Krátce, velmi rychle, umím psát všemi deseti (smích) a nejednalo se o tlustou bichli. Měla bych však zmínit jednu věc – psala jsem ho ve třiceti letech a pak přišla krize. Měla jsem od počátku myšlenku, jak příběh dopadne, ale pořád mi něco v hlavě říkalo „nech to uležet“. Nakonec román zůstal v šuplíku“ 17 let. Letos v zimě jsem ho objevila, přečetla, vše upravila a okamžitě mi naskočil jasný konec románu. Vše do sebe ohromně zapadlo. Troufnu si říct, že právě poslední kapitola dá celému předchozímu ději jasný smysl.
Jaká hlavní témata příběh přibližuje?
Umělecké prostředí, převážně hudební, vnitřní svět mladých žen a mužů, ale i úskalí byznysu a ještě další zajímavé světy, které nemůžu prozradit, protože bych naznačila hlavní dějovou linku. Příběh je primárně určen ženám, které vstupují do dospělého života s určitými ideály, případně single ženám bez ohledu na věk, které si potřebují na čas oddychnout, utřídit si myšlenky a nastartovat, ale i ženám dlouhodobě žijícím ve stereotypu nebo smutku, kterým umožní podívat se na život jinýma očima, než jsou zvyklé. Počtou si ale možná i muži, aby byli zkušenější a více nás pochopili. Co si budeme povídat, jsme vděčné, když potkáme muže, partnera, se kterým se ten život více usmívá… A když je on hlavou a žena krkem. Nebo aspoň já to tak vnímám. Samozřejmě každý dle svého… Jen pro děti kniha není, jsou tam pasáže, kde je závan drobné erotiky.
Knížka vychází na začátku léta. Tedy ideální čtení na dovolenou.
Přesně tak. Lehátko, voda nebo křeslo u krbu po horské túře. Není to silná, mnohasetstránková kniha, ale lehká brožurka do příručního zavazadla. Navíc člověk o dovolené nemusí číst zrovna Jiráskovy spisy. Musí nechat dostatek času na užívání si reality.
Potýkala ses s nějakými překážkami?
Vše šlo hladce. Občas jsem si sice říkala, že mám obrovský pracovní záběr a velké množství aktivit, ale nezastavilo mě to. Život mě ohromně baví a fascinuje mě, kolik toho může nabídnout, pokud ho člověk dobře vnímá. Samozřejmě často nabízí stinné stránky, ale ty beru jako výzvu, jak vše uchopit a vzniklou překážkovou dráhu využít k tréninku na další mety. V psaní a ve vydání románu jsem tedy překážky nevnímala. Spíš jsem se zamýšlela nad tím, když mi lidé v blízkém okolí říkali: „Tys napsala román, to je úžasný.“ Od počátku přitom beru psaní jako něco přirozeného. Směrem k druhým používám obdivné věty v jiných oblastech: „Ty vychováváš jedno, dvě, tři, čtyři děti…“ Tohle z mého pohledu je něco velkého, co je ohromně těžké. Takže se skláním před každým, kdo dobře vychovává děti – nebo lépe řečeno – je jim dobrým průvodcem. To je pro mě největší umění.
Kdo ti při psaní nejvíc pomohl?
Když se budeme bavit o konečném zpracovávání knihy, tak ty. Cítím velkou vděčnost. Jsi velmi schopný člověk. Spolupráci hodnotím na jedničku, a to bývám puntičkář. Poté mi velmi pomohl Jan Nohýnek, majitel Nábytku Honza, a Reklama MH plus. Honza Nohýnek si jako první člověk přečetl knihu a dojal mě větou: „Čtu to po nocích (je ve velkém pracovním tempu), není to má cílovka, ale má to spád, nebylo tam nic, co by mě tzv. negativně bilo do očí, vydej to.“ A následně mi podal štědrou ruku. Podotýkám, že on čte samou těžkou literaturu či vědecké publikace, takže je pro mě čest, že si z listů nesložil vlaštovku.
Chystá se pokračování Eriky či nějaká jiná další kniha?
Pokračování Eriky mám už v hlavě, protože fantazie stále pracuje. (smích) A v šuplíku mám mraky fejetonů.
Kde je možné knihu koupit?
V Hradišti v prodejně Nábytku Honza.
Mohlo by vás také zajímat:
Hana Uhríková s redaktorem knihy Petrem Novákem v prodejně Nábytek Honza, kde můžete knihu zakoupit
