Velký přehled, výborná paměť a vitalita. Jan Krbušek, známý mnichovohradišťský lékař, jehož doménou se stala pediatrie, oslaví v dubnu příštího roku 100. narozeniny. Při hovoru s ním má však posluchač dojem, jako by si povídal s přinejmenším o generaci mladším člověkem. Pro aktuální číslo mnichovohradišťského zpravodaje Kamelot se rozpovídal o svém dětství a členství ve skautském oddíle Jaroslava Foglara, o svých zážitcích z konce druhé světové války, náročném studiu medicíny i ještě náročnějším povolání lékaře pečujícího o celý okres.
Pane doktore, vím, že nejste rodilý Hradišťák. Odkud pocházíte a po jakých cestách jste se dostal do Mnichova Hradiště?
Ano, jsem Pražák z Nuslí. Narodil jsem se pod Vyšehradem v místech, kde teče potok Botič. A do Hradiště jsem se dostal vlastně náhodou. Když jsem promoval, byl jsem ještě svobodný, a to byla chyba! Ten, kdo byl tenkrát ženatý, nemusel totiž do pohraničí. Já 30. června promoval a 1. července jsme se brali. Mít svatbu o den dříve, zůstal bych v Praze. Takhle se mě nikdo neptal. Přes Liberec jsem se dostal do Frýdlantu, na divoký západ, kde po odsunu Němců chyběli doktoři. Naštěstí nás sem poslali víc, takže jsem byl takřka nadbytečný a mohl zkusit štěstí jinde. Další zastávkou se tak pro nás stala Jilemnice, kde byla tehdy nová, moderní nemocnice, a tam jsem prožil začátky svého působení.
Kdy jste v sobě objevil zájem o pediatrii, které jste se následně celý život věnoval?
To bylo právě v Jilemnici. Vystudoval jsem všeobecné lékařství a asi dva roky v Jilemnici pracoval. Ve městě byla vedle naší nemocnice ještě starší, ale slušně vybavená dětská nemocnice, kde jsem pracoval také, a právě tady jsem získal vztah k pediatrii. Nějak se mi to zalíbilo. Rozhodl jsem se tedy, že si udělám specializaci. Po dvou letech jsem tedy odešel do Havlíčkova Brodu, kde probíhala výuka pediatrické specializace pod vedením profesora Lhotáka a kde bylo možné tuto specializaci získat. To se mi povedlo, ale vyvstala velká otázka, kam jít na praxi. Pohraničí bylo vesměs vylidněné a já se navíc musel vrátit do severočeského kraje. Mohli jsme si vybrat z několika možností, ale zvolili jsme si Mnichovo Hradiště, protože odtud bylo nejblíž do Prahy. Oba jsme s manželkou měli totiž v Praze rodiče. Tenkrát vlaky tolik nejezdily a auto jsme samozřejmě neměli.
Jaký dojem na vás Mnichovo Hradiště 50. let udělalo?
Ani se neptejte. To byla hrůza. Přijeli jsme sem poprvé v roce 1952. Vlakem na nádraží, které bylo tehdy v hrozném stavu. V restauraci U Kvapilů páchly záchody... No, neudělalo to tady na nás nejlepší dojem. Vrátili jsme se domů, dali si prášek a museli ty dojmy zaspat. Ale pak jsme si to rozmysleli, řekli jsme si, že v Hradišti přece nezůstaneme napořád a že se domů do Prahy přece nějak dostaneme. Letos v září tomu bylo 70 let, od chvíle, kdy jsme se přestěhovali do tohohle bytu.
Začal jste tedy praktikovat v Hradišti. Jak vzpomínáte na své začátky tady ve městě?
Mnichovo Hradiště bylo tehdy okresní město mezi Mladou Boleslaví a Turnovem. Šlo o malinký okres, ale plochou rozsáhlý – rozkládal se od Malé Bělé po Sobotku. Nebyla tu nemocnice, nebyl tu pediatr – ten byl nejblíž v Boleslavi a Turnově, dále pak v České Lípě. Podmínky tu byly zpočátku primitivní, ale postupně jsem si to tu dával do pořádku. Středisko jsem měl tady v Hradišti a dojížděl jsem do Bakova, Bousova, Sobotky, Kněžmosta nebo Loukova, kde jsem měl ordinace. No, měl jsem co dělat… Na středisku jsem ordinoval denně a po odpoledních jsem jezdil po okolí. Z Hradiště jsme se mohli přesunout jinam, o což jsme se dlouho snažili, ale pouze výměnou. Doktor za doktora. Ale komu by se chtělo z Prahy? Až v roce 1968, když se vše uvolnilo, se nám cesta do Prahy otevřela, ale to už jsme si zvykli.
Čím vám Praha chyběla nejvíc?
Chyběla nám kultura. Vystudoval jsem klasické gymnázium, takže jsem spíš humanitní typ. Tu a tam jsme na operu nebo činohru vyrazili vlakem, později autem. Také jsme ale v Praze s manželkou oba měli rodiče a byli jsme rádi, když jsme tu a tam našli čas za nimi zajet. Divadelní i koncertní předplatné jsme měli také v Hradišti, ale kolikrát jsem si musel vyměnit službu, abychom se dostali do divadla i tady ve městě.
Volného času jste si tedy mnoho neužil.
Předtím, než byl v roce 1960 mnichovohradišťský okres spojen s mladoboleslavským, se nás ve službě střídalo šest doktorů. Později se ten počet zvyšoval. Tou dobou jsem ale sloužíval celé týdny. V pátek jsem třeba ordinoval, pak měl noční službu, v sobotu službu den a noc, v neděli totéž a pak jsem v pondělí normálně ordinoval a do ordinace mi přišlo třeba ke stovce dětí, protože jsem byl jediný dětský lékař široko daleko. Do toho jsem si musel sám obstarávat laboratoř nebo rentgen. Nebyl jsem žádný rentgenolog, ale na to, abych na snímku poznal zápal plic, to stačilo. Po sloučení okresů jsem měl kolegu, doktora Zárubu, který byl ředitelem boleslavského okresního zdravotního ústavu a po změně okresů měl pod sebou i Hradiště. Ten ve městě potřeboval nějakého šéflékaře, který by stál v čele polikliniky. Protože mě znal – byl také pediatr – nabídl mi, abych to vzal. Bránil jsem se, ale on slíbil, že mi s novou funkcí pomůže. Takže jsem se stal vedoucím lékařem zdejší polikliniky a na tomto postu setrval až do sametové revoluce. Potom jsem odešel do důchodu, ale ještě dva roky jsem vykonával praxi lékaře pro děti a dorost.
Když jste se stal vedoucím lékařem, jak to změnilo vaši práci?
Přibyla mi administrativa a další organizační záležitosti. Řídil jsem porady, zabýval se hospodařením, zajišťoval dojíždějící lékaře… Běžná práce mi zůstala. Pod sebou jsem měl lékaře různých odborností, třeba kožaře nebo chirurga, kteří byli nasmlouvaní a do Hradiště dojížděli většinou z Boleslavi. Nabídku těchto specialistů se nám postupně dařilo rozšiřovat.
Když jste se staral o to obrovské území, jak to vypadalo v praxi? Jak jste se třeba dostával za pacienty? Měl jste k dispozici automobil?
V 50. letech auta nebyla a já všude jezdil sanitkou. Dnes už si to mnozí nedovedou představit, protože s nemocnými se jezdí rovnou na středisko, ale tehdy jsem za pacienty jezdil k nim domů. V zimě třeba ve sněhových závějích. Když pak nebyla do vsi proházená cesta, vystoupil jsem a s brašnou pokračoval pěšky. Někdy i pěkný kus cesty. To nebyla žádná pohádka. Stávalo se, že jsem pacienta i rovnou odvážel do nemocnice. Protože sanitku jsem každou chvíli blokoval, což nebylo možné, dostal jsem v roce 1956 poukaz na auto. Z té omezené nabídky jsem si vybral ifu, kterou jsem později vyměnil za škodovku.
Jste ročník 1923. Jaké to je ohlédnout se po 20. století se všemi jeho dějinnými zvraty?
Víte, vše se pořád mění a mění se také měřítka. Dnešní doba je určitě uspěchaná. Za totáče byl život poklidnější, ale na druhou stranu zase nic nebylo, nikam se nemohlo. S manželkou jsme měli navíc politický průšvih, protože můj bratr a švagr emigrovali. Bratr do západního Německa, švagr do Ameriky. Z tohoto pohledu jsme to měli polepené.
Z jakého prostředí jste pocházel? Mám na mysli, zda vaše zázemí nějak předurčilo, že se stanete lékařem?
To ne. Otec byl živnostník, krejčí. Ale na gymnáziu jsem měl několik spolužáků, jejichž otcové byli lékaři. Takže jsem o tom přemýšlel. Já jsem vůbec měl štěstí na setkání se zajímavými lidmi. Ke konci studia na gymnáziu jsem si už sháněl odbornou literaturu, která mi obor lékařství začala otevírat. Maturoval jsem ale za heydrichiády, takže po maturitě byly vysoké školy zavřené a dál studovat jsem nemohl.
Nehrozilo vám za těchto okolností totální nasazení v Německu?
Můj ročník musel do reichu povinně, ale shodou okolností jsem se jako „hilfsarbeiter“ dostal do Spolany v Neratovicích, což byl tehdy válečný podnik vyrábějící chemikálie. Tam jsem pracoval tři roky, které zbývaly do konce války, jako pomocný dělník. Bydlel jsem v podnájmu a jednou týdně v neděli jsem jezdil domů. V Neratovicích jsem nejdříve jezdil na staveništi s kolečkem, ale později jsem se dostal i do laboratoře, kde jsem myl sklo. Přičichl jsem tak k chemii a laboratorní práci, což také trochu přispělo ke vztahu k medicíně.
Konec války vás zastihl v Neratovicích?
Ano, v Praze jsem nebyl. Ale několik měsíců před koncem války jsem zažil bombardování Spolany. Z továrny nás tenkrát vyhnali do polí a my sledovali, jak bomby padají na Spolanu. Když válka skončila, vrátil jsem se k rodičům a krátce nato se šel přihlásit na fakultu. Vysoké školy byly během okupace zavřené, takže se nakumulovala velká masa studentů, kteří chtěli studovat. Někdo měl rozstudováno, někdo chtěl začínat. Takže do prvního poválečného semestru byl nával. Na přednášky tak nestačily přednáškové sály – začínaly nás asi tři tisíce. První organizační setkání jsme tak měli v Lucerně. Teprve tam nás rozdělili do menších skupin. Promoval jsem v roce 1950 jako třístý šestnáctý, nebo třístý patnáctý. To už nevím přesně. Ale končil jsem poměrně brzy. Snažil jsem se, abych si mohl vzít svoji milou, se kterou jsme se seznámili během studií.
Co studentská léta? Bylo to pouze o studiu nebo platilo, že studentská léta jsou zároveň léta veselá?
Na medicíně se nic moc jiného než studovat nedá. Jen tu a tam jsme s mou budoucí manželkou vyrazili do divadla nebo do kavárny. Já měl navíc trochu ztížené podmínky. Rodiče měli malý byt, takže když jsem chtěl mít opravdu klid, chodíval jsem na Vyšehrad na šance, a tam jsem se učil v parku na lavičce.
Náročné studium, po něm náročná praxe a spousta práce. Vracela vám profese lékaře vloženou energii?
Snad ano.
A na Mnichovo Hradiště jste si nakonec také zvykl?
Jistě, nakonec jsme rádi, že jsme se usadili tady. Mnichovo Hradiště je klidné město a dnes vypadá už úplně jinak, než když jsme sem před 70 lety přišli poprvé.
Mohli bychom se vrátit ještě do vašeho dětství? Rád bych probral skauting.
To byla krásná kapitola, bohužel jen velmi krátká. Chodil jsem tam asi tři roky, než v roce 1939 Němci skauting zakázali.
Můžu se zeptat na vaše skautské jméno?
Budete se smát, ale byl jsem Zlatohlávek.
Byl jste blondýn?
Ano, blonďák a takový nesmělý kluk. Ke skautingu mě přivedli kamarádi, konkrétně Míla Kredba. Vzpomínám, že skauti měli tehdy klubovny u parlamentu, který tehdy fungoval v Rudolfinu. Scházeli jsme se na vlečné lodi, kterou koupil Jaroslav Foglar. V kajutách vznikly klubovny pro jednotlivé družiny. Bylo nás celkově asi třicet kluků. S Foglarem jsem toho zažil moc. Třeba tábor na Podkarpatské Rusi na Polaně nebo ve Sluneční zátoce na Sázavě.
Jak vzpomínáte na Jestřába?
Byl vedoucím našeho oddílu, pražské Dvojky. Nesmírně aktivní člověk, autorita.
Můžete zavzpomínat na ten tábor na Ukrajině? To zní velmi dobrodružně. Co na to říkali vaši rodiče?
Popravdě se divím, že mě tam pustili. Jeli jsme tam vlakem ve vozech, které byly rozdělené na nákladní a osobní část. V nákladní jsme měli bedny s vybavením a věcmi, v kupátkách jsme se bavili nebo spali. Naše vagony byly vždycky připojeny za vlak, který mířil směrem na Podkarpatskou Rus. Takže jsme jeli třeba do Kolína, kde nás přepojili za jinou soupravu a tak dále. Foglar byl nesmírně vynalézavý. Když jsme přijeli do Chustu, pokračovali jsme do Sinovíru, kde jsme si najali vozy a muly. A tímto způsobem jsme se dostali na Poloniny, kde jsme měli předem na lesní správě domluvené, na které mýtině si můžeme postavit tábor. Kromě toho jsme měli předem zajištěné pouze dřevo, ze kterého jsme si na místě vyráběli stanové podsady. Celty jsme vezli s sebou. Jinak jsme si museli vše vyrobit nebo zařídit. Celá ta doprava byla velmi dobrodružná. Během těch čtyř týdnů jsme z dálky vídali vlky a medvědy, dostali jsme se na místa, kde žila rodina Nikoly Šuhaje, a potkali se s jedním jeho příbuzným… A řeknu vám, že noční hlídky v tomhle divokém kraji, to bylo něco. Střídali jsme se v hlídání tábora po dvou hodinách. Mně tou dobou bylo dvanáct let, bratrovi Zdeňkovi, který tam by se mnou, devět.
Jaroslav Foglar psal své dobrodružné knihy už tenkrát? Nebo se projevoval jinak literárně?
Psát začal až potom, co byl skauting znovu zakázaný. Ale už tenkrát, ve 30. letech, pro náš oddíl psal oddílový časopis, který pak vlastnoručně rozmnožoval. Jmenovalo se to Čigoligo a dostával ho každý z nás. Já si schovával všechny výtisky, ale půjčil jsem je ještě před válkou jednomu skautíkovi. Pak přišla válka a on už mi je nevrátil. Bohužel. Dnes by to určitě byla vzácnost.
Po válce došlo ke krátké obnově skautského hnutí, než bylo v roce 1950 opět zakázáno. Mezi skauty už jste se nevrátil?
Ne, to už jsem se musel plně věnovat studiu.
Zdroj: Martin Weiss, Kamelot č. 10/2022
