Dnešní rozhovor je možná trochu delší, ale o to zajímavější. Určitě vám výrazně rozšíří obzory o urbanismu a jeho aktuálních trendech. Jaké urbanistické problémy a výzvy trápí svět, Českou republiku i Hradiště? Co se naopak podařilo v posledních letech zlepšit? Způsobí covid nějaké trvalé urbanistické změny? O tom všem jsem hovořil s architektem a specialistou na urbanismus Milanem Macounem, který žije v Mnichově Hradišti a pracuje na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.
Co vás vedlo ke studiu architektury?
Při studiu na střední škole jsem neměl sám zcela jasno, kam profesně směřovat a na co zacílit. Byl jsem spíše všeobecně zaměřený. Jednou z mých volnočasových činností ale byla tvůrčí práce ve výtvarném oboru Základní umělecké školy Mnichovo Hradiště, který v té době vedla Eva Ševců. Musím říct, že právě Eva mi dodala ten potřebný impuls k tomu, abych se na architekturu více zaměřil, a jsem jí za to vděčný.
Kdy přišla specializace na urbanismus?
Specializace na urbanismus přišla až postupem času. V roce 1997, kdy jsem na Fakultu architektury ČVUT v Praze jako zelenáč nastoupil, fungovala fakulta tak, že byla zaměřená do široka. Sice byly nějaké volitelné předměty, ale bylo jich málo a chyběla možnost profilace do různých oborů (interiér versus urbanismus), což se od té doby částečně změnilo. Studoval jsem obor architektura a urbanismus, vlastně všechno, co se točí kolem architektury, celkově dohromady. Byl jsem z toho tenkrát dost zmatený. Informací bylo hodně a ta profilace od interiéru až po urbanismus v jednom se mi zdá opravdu široká. Vlastně jsem díky tomu ani neměl jasnější představu, jak se oborově specializovat. To, že jsem se nakonec opravdu našel v urbanismu (i když ve finále nedělám jen to), souviselo s tím, že mě zaujala nabídka navazujícího doktorského studia. Tady jsem nastoupil na Ústav prostorového plánování toho času pod vedením prof. Maiera a uvědomil si, že urbanismus je něco, co je sice oborově zúžené, ale má obrovský přesah do ostatních disciplín. A to je opravdu fantastické. Z hlediska užšího oborového zakotvení se mi konečně ulevilo.
Jaké je z vaší zkušenosti povědomí o pojmu urbanismus mezi veřejností?
Veřejnost je každodenním konzumentem urbanismu. Samozřejmě i architektury jako takové, ale urbanismus je hodně zaměřený na veřejné, na to, co musíme společně a vzájemně sdílet, proto je, myslím, pro společnost i pro jedince tak důležitý. To, že jsme součástí takového soukolí, si samozřejmě často ani neuvědomujeme, protože řešíme spoustu svých bezprostředních potřeb. Ale tím trochu odbíhám od otázky, že? (smích) Myslím, že povědomí o urbanismu se rok od roku mění k lepšímu. Souvisí to s tím, že se jednak zlepšuje image urbanismu mezi samotnými architekty, což znamená, že odborně je na něj kladen větší důraz, a to se projevuje i do lepšího PR. Zároveň se lidé stále více zajímají o své okolí, to znamená, že roste zájem i o urbanismus. Nepředpokládám, že se tento zájem někdy stane úplně masovou záležitostí, protože se přece jen jedná o určitou odbornost, ale myslím si, že povědomí je dobré. Prostě ten, kdo má trochu širší rozhled a více se zajímá o své okolí, určitě má nějakou představu i o urbanismu. To si myslím, že je dobré.
Lze v tomto vypozorovat v nedávné minulosti nějaký zlom?
Takovým symbolicky přelomovým by mohl být rok 2010, i když žádný jednoznačně ostrý přechod se samozřejmě odpozorovat nedá. Po divokých devadesátkách už začala být společnost trochu odpočatá z úkolů hospodářské transformace a mnoho lidí si začalo uvědomovat, že je potřeba zaměřit se i na kvalitu okolního prostředí a více se o ni zajímat, abychom si vlastně tu kýženou lepší životní úroveň, nebo lépe řečeno kvalitu života, zajistili.
Situaci asi hodně změnil i stoupající počet neziskových organizací zaměřených na toto téma…
Ano, někteří lidé zorganizovaní v neziskových organizacích začali aktivně přispívat k tomu, aby se urbanistické prostředí u nás, zejména s ohledem na kvalitu veřejných prostranství, která je jedním z jeho klíčových projevů, proměnilo a zlepšilo. Za všechny neziskovky bych rád jmenoval třeba Nadaci Partnerství z Brna, která se na veřejná prostranství hodně soustředila a vytvořila i několik publikací na toto téma včetně překladu knihy Jana Gehla Města pro lidi. Dán Jan Gehl je takovým guru současného urbanismu. A Kodaň, pro kterou dlouho pracoval, je dávána za příklad jako jedno z vůbec nejpříjemnějších moderních měst pro život na světě. Jiná organizace Agora CE se zase hodně zaměřila na participaci, tedy zapojování občanů do věcí veřejných a také do urbanistického plánování. Tím zase dala velký impuls k tomu, aby se povědomí o důležitosti tvorby našeho životního prostředí zvýšilo, mezi veřejnost se dostalo více informací i možnost širšího zapojení do konkrétních věcí. V posledních letech se také do urbanismu více promítá téma udržitelnosti a ekologičnosti, což je zase něco, co začíná lidi, a říká se, že zejména ženy, stále více zajímat. Ale to už je asi trochu jiné téma.
Covid zasáhl nějakým způsobem snad do všech oborů. Jak do toho vašeho?
Covid je jistě velké téma… Kromě současných změněných operačních podmínek pro výuku či podmínek pro pracovní setkání, které se mě také dotýkají, vás asi spíše zajímá otázka, do jaké míry tato pandemie ovlivní samotný urbanismus a potažmo podobu našich měst či krajiny. O tom se vedou velké diskuze a někteří architekti a plánovači vidí v covidu impuls pro razantní změnu plánovacího přístupu. To, co se dělo a částečně ještě děje díky vyhlášeným ochranným nařízením, má na urbanismus samozřejmě ohromný vliv.
Jaký vliv konkrétně?
Jen tak namátkou: komunikace na dálku a práce z domova znovu překresluje dimenze reálných vzdáleností, které už nyní nemusíme fyzicky překračovat ani pomocí dopravy, ať už hromadné, či individuální. Nemusíme řešit dopravní odlehlost některých míst, což má za důsledek, že můžeme znovu obydlovat venkov a pracovat v klidném, nehektickém prostředí. Na druhou stranu s tím souvisí otázka, jak by se proměnila architektura a vůbec poptávka po office parcích v centrech měst. Co s těmi prázdnými kancelářemi? Samozřejmě tím naznačuji, že práce na dálku je omezená a možná jen v některých odvětvích. Jak se ukázalo, pro průmysl či zemědělství je adaptace na takovou změnu poměrně složitá.
Může být v budoucnu kladen například větší důraz na omezení vytváření takových prostor, které vedou k větší koncentraci lidí?
Jistě ano. Jako problémová se projevila například obchodní centra. Na druhou stranu bylo zase patrné, jak důležitá jsou místa pro bezprostřední každodenní rekreaci v dosahu bydliště, tedy parky a i rozsáhlejší místa volné krajiny, kde se mohou lidé v rámci katastru více rozptýlit, zrelaxovat, odreagovat se… To je velké téma do územních plánů.
Zmiňoval jste zmírnění dopravy. Ale v některých oblastech se zase nároky na ni enormně zvýšily.
Ano, to jsou všechny ty nákupy přes internet a podobně. To je fenomén, který jednak indukuje dopravu, jednak potřebu poměrně koncentrovaných a rozsáhlých skladovacích a logistických ploch, které často zabírají cennou zemědělskou půdu a potřebnou volnou krajinu. Takové malé krámky v centru města s malým skladem už se vlastně moc nenosí, stávají se z nich spíše výdejny zboží, což má na tu pestrost parteru a funkcí ve městech neblahý vliv.
Na co ještě měl covid vliv?
V neposlední řadě se určitě negativně projevila uzavírka pohostinství a jiných služeb, které mají úzkou vazbu na veřejná prostranství. Mrtvé ulice, veřejný prostor bez obsazených předzahrádek a letních občerstvení, to prostě není ono. Ukázalo se opět, jak je tento prvek pro kvalitu veřejných prostranství a pro to, aby se v nich člověk cítil dobře, důležitý. Včera při procházce jsem si uvědomil, že nejen vizuální kontakt s kvalitním prostředím, ale hlavně s živými lidmi, které kolem sebe můžete radostně vídat a pozorovat je, je naprosto nenahraditelným a nabíjejícím zážitkem.
Budou některé změny trvalé?
Za sebe si nemyslím, že by tato naše fatální zkušenost měla pro urbanismus nějaké fatální důsledky. Mám pocit, že hodně změn bylo dočasných, a pokud nebude ohrožení trvat příliš dlouho nebo nepřijde nějaké nové, podobné, svět se víceméně vrátí do starých kolejí. Lidé mají krátkou paměť. Pokud opět dostaneme volnost, zapomeneme na to, že něco v pandemii třeba fungovalo lépe nebo že existují určitá ohrožení. Opatření byla lidem víceméně nepřirozená a nepříjemná, proto si myslím, že by vyžadovalo poměrně velké úsilí změnu, která by mohla mít třeba i pozitivní důsledky, nějak prosadit. To úsilí by však v některých vhodných případech stálo za to vynaložit. Můžeme jít cestou nejmenšího odporu a na opatření či principy, které jsou kompatibilní s běžným chodem světa, klást větší důraz. Jsou to třeba věci spojené s rekreační krajinou. Bohužel trend internetových nákupů zase asi nezměníme a pandemie byla něčím, co takový proces ještě více urychlilo. Zde bychom se myslím měli více soustředit na eliminaci negativních průvodních jevů.
Udrží se například princip práce z domova?
To je pro mě velká otázka a jsem v tom spíše skeptik. Zároveň si nemyslím, že se prosadí nějaká rozsáhlejší opatření zamezující větší koncentraci lidí. Lidský kontakt je člověku nenahraditelný a přirozený a svět s ním funguje lépe. Můžeme sice zavádět nějaké doplňky, ale město a práce „face to face“ zůstane prioritou a vytváření konceptů jeho tvorby stále stěžejní náplní urbanistů.
Co konkrétně by se dalo z urbanistického hlediska zlepšit v Mnichově Hradišti?
Řekl bych, že z vnějšku je Hradiště vnímáno laickou i odbornou veřejností poměrně pozitivně. Je to dané zejména tím, že jsme zdědili kvalitní urbanistickou strukturu. Řešíme takové ty vnitřní „sousedské vztahy“ a trochu se přeme nad ideovým směřováním, například u územního plánu. Když jsem zmínil, že máme kvalitní urbanistickou strukturu, tak je také fér si přiznat, že některé chyby se staly a nyní vyvstává potřeba je nějak ad hoc řešit.
Které chyby považujete za nejvážnější?
Asi takovým neblahým urbanistickým zásahem je vznik sídelní struktury nových Hněvousic, více známé jako satelit za zámkem. Opomineme-li tradici takzvaného restitučního urbanismu a některých nekalých praktik s tím spojených, původní myšlenka možná nebyla špatná – vytvořit kvalitní bydlení v zázemí a blízkosti atraktivních rekreačních ploch města. Tato myšlenka má v sobě však jedno základní systémové omezení, a tím je zejména otázka dopravního přístupu. To je velká chyba tehdejšího územního plánu, že naplánoval a povolil výstavbu v místě bez odpovídajícího dopravního napojení. A také to, že tam vznikly plochy čistě monofunkční, jen pro bydlení, bez doprovodné občanské vybavenosti, tedy nějakých služeb, školky či zařízení pro seniory či bez jiných doprovodných míst, kde by mohly vznikat pracovní příležitosti. Tato enkláva je dnes na poměrně odlehlém místě, není dostatečně soběstačná, ale spíše závislá na intenzivní automobilové dopravě, pro kterou není prostor, a její řešení novým severovýchodním přivaděčem přes Přestavlky a Dolce je poměrně drahým špásem. To je dle mého názoru zásadní problém. Samotné urbanistické provedení lokality asi nemá cenu příliš komentovat, o něm si dovede udělat obrázek každý sám.
Již několik let připravuje Mnichovo Hradiště nový územní plán. Vidíte v něm nějaká rizika?
Vidím v něm riziko přílišného extenzivního rozvoje zastavitelných ploch – laicky řečeno rozrůstání města do volné krajiny – to tak trochu přetrvává. Nebezpečí vidím zejména v rozrůstání malých místních částí kolem samotného jádrového Hradiště, které ve svém důsledku může znamenat stejný problém jako Hněvousice. Nikde sice není plánována zástavba v tak enormním rozsahu, ale nikdo dle mého názoru příliš neřeší jakousi typologizaci těchto vesnic, tedy jejich rozdělení do kategorií podle toho, jaké mají rozvojové předpoklady. Principiálně by se mělo stavět zejména tam, kde jsou tyto předpoklady dobré, některá sídla však v nevýhodných podmínkách spíše nerozvíjet. To platí nejen pro stavby určené k bydlení.
Jedním z aktuální urbanistických témat v našem městě je také zástavba nového jihozápadního města za Lidlem, kde už vznikají nové bytové domy. Co na ni říkáte?
Umístění intenzivní výstavby v těchto místech se mi zdá urbanisticky v pořádku, bohužel necítím, že by existoval nějaký jasný celkový urbanistický návrh, který by celé nové lokalitě dal uspokojivou, nebo chcete-li hezkou formu. Spíše mám pocit, že se zástavba řeší salámovou metodou, tedy po kouskách, bez vidiny nějakého cílového funkčního a úspěšného celku.
Které české město by pro nás mohlo být z urbanistického hlediska vzorem?
Myslíte pro Mnichovo Hradiště? Už jsem zmínil Kodaň, ale ta by mohla a měla být vzorem spíše pro Prahu. Srovnávat jednotlivá města mezi sebou není však zcela jednoduché, vždy máte trochu odlišné podmínky, ve kterých se jednotlivá města nacházejí. Obecně se jako příklad pro malá města v České republice vyzdvihuje Litomyšl, ale ta má památku UNESCO, což jí dává jiný švunk. (smích) Nedovedu říci takhle komplexně, kterým městem se inspirovat, vždy bych si asi našel jinou inspiraci pro nějakou dílčí věc – například řešení dopravy či podobu veřejných staveb a institucí nebo jinou oblast.
Jak byste si Hradiště představoval vy osobně?
Jako více civilní, ne jako úplně výstavní město. Jako místo, kde se prostě dobře žije. Proto bych hledal příklady i v zahraničí v urbanisticky vyspělých zemích, jakými jsou například Dánsko nebo Holandsko, které dle mého názoru umí takové podmínky dobře vytvořit.
A která česká vesnice by mohla být vzorem pro naše obce v okolí?
Odpověď by se asi překrývala s tou předchozí. Zase nevím o tom, že by v České republice existovala nějaká vzorová vesnice či město. Vždy je potřeba v konkrétních podmínkách řešit konkrétní potřebu, pro kterou jistě inspiraci najít lze.
Když bych si měl jako laik vybavit základní urbanistické problémy dneška, z nichž některé jste už zmínil, napadají mě určitě logistické a výrobní haly, odosobnění venkova i „satelitních“ městských čtvrtí, čím dál větší problémy s provozem a parkováním ve městech… Jak aktuální a palčivé jsou tyto problémy v našem regionu? Jsou nějaké další? A hlavně – lze je nějak jednoduše řešit?
Nabízí se začít odpovídat od konce. Jednoduchá řešení povětšinou neexistují, to asi znáte i z jiných oborů. Ale možná to urbanismu platí víc – soustředíte-li se na jednu věc, kterou třeba začnete regulovat, ovlivníte tím spoustu jiných aspektů. Proto myslím, že nejde vytáhnout z klobouku nějaké jednoduché řešení. Většinou je potřeba vyvažovat – zvažovat pro a proti. Také nevím, jestli se dá mluvit o urbanistických problémech, jsou to spíše takové výzvy, které přináší sám život a běh světa, a urbanismus na ně musí nějak reagovat.
Jak tedy reagovat třeba na ty logistické a výrobní areály?
Do jisté míry se bez nich neobejdeme, ale jde o to, aby byly umisťovány chytře. Ne tam, kde se to zrovna nějakému developerovi zamane, protože tam vlastní pozemky, nebo protože jsou to pozemky dobře dopravně napojené. Smyslem urbanistického plánování totiž je koordinovat jednotlivé činnosti a vyvažovat – řešit – někdy i protichůdné zájmy. Třeba u těch čistě logistických areálů vidím problém – stanovit jejich akční rádius. My jako republika ve středu Evropy, ze které je relativně dobře dostupná řada ekonomicky prosperujících míst, musíme čelit většímu zájmu o takové areály. A když jsem řekl, že takové areály do jisté míry potřebujeme, už si nejsem jistý tím, jestli se od nás musí zásobovat půlka Evropy. Proto je zároveň v pořádku, že v konkrétních místech vznikají občanské petice proti takovým záměrům. Ony totiž mohou ten globální tlak vyvažovat a do jisté míry usměrňovat, to je hrozně potřeba. Boj lokálního proti globálnímu je dneska trochu bojem o samotné přežití, protože globální kapitál si často cavyky nebere. Národní státy, od kterých často ochranu čekáme, mají na tomto poli vlastně jen omezenou možnost zasáhnout. A někdy jejich snahy působí dokonce spíše kontraproduktivně.
Co kromě střetu lokální versus globální může být další výzvou pro urbanismus?
Velké téma je třeba předcházení rizikům a ohrožením a případná reakce na ně. Dostali jsme se k tomu přes covid, ale víte, že existují jiné věci, spojené například s klimatickou změnou. Ač se mi některé globální cíle, spojené právě s klimatem a zejména redukcí CO2, zdají přemrštěné a někdy zase kontraproduktivní, víte sám, že některé konkrétní věci řešit musíme a jsme před určitý problém postaveni. Hodně se to točí kolem vody. Primárně potřebujeme zajistit dostupnost pitné vody pro obyvatelstvo a také produkci potravin, přitom ale musíme myslet na celkové nastavení vodního koloběhu v krajině. Ze zkušeností už snad víme, že takzvaně přírodě blízká opatření jsou v tomto ohledu nejvhodnější.
Jaká jsou v tomto specifika pro náš region?
V naší mladoboleslavské oblasti se výzvy poněkud akumulují tím, že jsme oblastí atraktivní a rozvojovou, jakkoli to může znít paradoxně. Tlak na rozšiřování zástavby je tu poměrně veliký, přičemž problémy, o kterých jsem mluvil, často s rozšiřováním zástavby do volné krajiny souvisejí. Je tu samozřejmě i ten dopravní tlak. Enormní množství aut, přičemž podmínky pro individuální dopravu jsou stále poměrně komfortní, což znamená, že poptávka po alternativní dopravě, jako může být třeba kolo, není. A s tím zase souvisí chybějící alternativní infrastruktura, je to trochu začarovaný kruh. Ač to bude znít provokativně, myslím, že zarytý řidič začne uvažovat trochu jinak pouze v tom případě, když už svým autem do cíle prostě nedojede. Ví se, že u individuální dopravy zvyšováním kapacity infrastruktury její problém prostě nevyřešíte.
Jak složité je praktické uplatňování urbanistických zásad? Nenaráží na byrokracii, nedostatek financí, obchodní zájmy, lidskou hloupost či jiné problémy?
Uplatňování urbanistických zásad dle mého často naráží tam, kde se jeden zájem začne povyšovat nad jiné. V některých oblastech to samozřejmě z logiky věci už tak systémově nastavené je. Například veřejný zájem ochrany přírody a krajiny v národních parcích. Ale nemyslím si, že třeba ve městech by měl převýšit čistě obchodní zájem ve stylu hesla, že města jsou motorem ekonomiky. Urbanistický plán, jak už jsem řekl, by měl směřovat k určité dohodě často i znesvářených stran. A to se samozřejmě dělá těžko. Někdy může být překážkou parciální zájem, či naopak nezájem nebo neznalost politika či jiného aktéra, ale i genialita samotného architekta – urbanisty. Myslím, že i sebegeniálnější myšlenky je potřeba testovat a diskutovat o nich s jinými partnery. Podle mě geniální plán či návrh není ten, který vypadá dokonale na papíře, ale ten, za kterým právě stojí dohoda více stran.
A na závěr něco optimistického – máte radost z některých úspěšně vyřešených urbanistických nedostatků v našem okolí?
V minulosti jsme měli handicap v oblasti kvality veřejných prostranství, v poslední době si myslím, že se to obrací k lepšímu, byť nám prováděné stavební práce způsobují nemalé komplikace. Probíhající rekonstrukci náměstí či sídliště Jaselská nebo nový dopravní terminál u nádraží považuji za úspěšné příklady. Takové změny mi dávají smysl.
